Jak rychle přiletí?

Aby šlo takové migrace dobře zkoumat, je potřeba najít vhodný druh – ideálně větší, dobře rozpoznatelný – a mít velký tým lidí na sledování. Můžeme se nechat inspirovat ve Velké Británii, kde mají osvětové kampaně na zapojování veřejnosti do sledování migrací hmyzu. Získávají tak v rámci tzv. občanské vědy pozorování od velkého počtu lidí a tím získávají poměrně levně pěkný soubor dat, který už může o něčem vypovídat.

Obecným důvodem pro přirozené rozšiřování areálu druhů je globální oteplování, ale může to být taky třeba změna (intenzifikace nebo naopak i útlum) hospodaření, které nevyhovuje některým druhům. Třeba náročnější čmeláci s dlouhým sosákem z intenzivně obhospodařované krajiny ubývají a otevírají tak prostor pro nové druhy.

Tyto nově příchozí druhy se označují jako „neonative species“ a díky tomu, že mají často jádro výskytu ve Středomoří, hovoříme potom o „mediteranizaci“. Alespoň pokud jde o náš kousek Evropy.

Různý směr migrace

Hlavní směr migrace je na sever (SV či SZ), ale třeba takový čmelák balkánský to bere od Z přes SZ, S až po SV. O dost hůře se vysvětluje expanze u druhů směrem na J, resp. JV, což je příklad čmeláka tajgového. Ten byl v roce 1988 poprvé potvrzen v Polském vzdušném prostoru a nabral přísný JV směr, takže už v roce 2009 byl potvrzen v Rakousku. Tam byl dříve než na Slovensku (2011, J směr) a o dost dříve než v JV Polsku (Bieszady 2023). V tom roce se zde symbolicky potkal s čmelákem balkánským, se kterým je ještě před 30 lety dělilo 1 000 km.

Různá intenzita

Některé druhy se šíří pozvolna, u některých to má charakter pulzování, někde se zabydlí, namnoží a potom skokově změní areál (třeba hedvábnice břečťanová – ve Vídni 2006, ale v Bratislavě, pouhých 55 km až 2017, v Brně vzdáleném 110 km potom 2020, ale za další 3 roky už o 260 km dál v polské Krakowě).

Různé soužití s původními druhy

Zásadní je, jak moc se druh v novém území zabydlí. U některých je to sotva poznatelné (velký čmelák temný), u jiných je okupace nového území výraznější a potom je dopad na původní druhy znatelnější. V ČR to lze ukázat modelově na nově příchozí ploskočelce chrastavcové a původní ploskočelce šestipásé. Přestože ploskočelka chrastavcová dorazila až v roce 2004, tak za posledních 5 let je poměr pozorování už 5:1 v její prospěch. A není moc míst, kde žijí spolu.

Jinak je tomu ale u druhů, jejichž šíření je přímo ovlivněno člověkem – zpravidla jde o cílené vysazení (introdukce) nebo nechtěné zavlečení. Avšak i dobře míněné myšlenky můžou dopadnout pohromou. Jako modelový příklad se používá vysazování čmeláka lučního coby opylovače po celém světě. V počátcích se vysazoval jako opylovač do volné krajiny (jetel), později jen jako kontrolovaný opylovač do skleníků (rajčata, papriky). Z těch však častokrát nekontrolovaně unikne. Potom rychlost expanze může být až dvojnásobná. Bohužel, dvojnásobná může být i rychlost vytlačení původních druhů – třeba v Chile je s introdukcí čmeláka zemního spojen katastrofální úbytek až vymizení původního druhu, 4 cm velkého čmeláka Bombus dahlbomii zvaného též „moscardón“ či „létající myš“.

Ale je potřeba říci, že jsou i druhy, které se tak výrazně nezabydlely, resp. na původní faunu neměly tak zásadní vliv, jako třeba čmelák humenní nebo pruhovaný. Ale důležitá poznámka, jednak se tak nestudovaly a jednak jde o druhy s dlouhým sosákem, takže samy o sobě náročnější.